Boží láska a já

Boží záměr se světem

Jedním z hlavních důvodů, proč se Bůh v Ježíši Kristu vtělil do naší podoby a přišel mezi nás, je jeho touha ukázat nám svůj záměr se světem a naši roli při realizaci tohoto jeho záměru. Podívejme se, jak nám to Ježíš ve svém kázání i jednání, tedy slovy i skutky zjevoval.

Bůh svůj záměr se světem sděloval lidem mnoha způsoby, jak čteme ihned na začátku listu Židům:

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky (Žd 1,1-2).

Sděloval jej již praotcům Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi slovy:

Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země (Gn 12,2-3; viz také 22,17-18; 26,4; 26,24; 28,13-15).

Se svým vyvoleným národem Izraelem, který vyvedl z egyptského otroctví, uzavřel na hoře Sinaj Smlouvu, známou z bible jako Mojžíšův Zákon. Hlavní přikázání této Smlouvy zní:

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou (Dt 6,4-5).

Izraelité, zejména jejich teologové – zákoníci a farizeové - předpisy Zákona vykládali, a učili lid, jak má Zákon plnit v konkrétních životních situacích. Hospodinova Smlouva měla vést vyvolený národ k naplnění všech zaslíbení, která dal Hospodin praotcům Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi a dalším. Ale ukázalo se, že právě to detailní rozpracování Zákona nevede tento lid, který si Hospodin vyvolil, ke svobodě, ale vede je spíše do otroctví předpisů takto chápaného Zákona.

Ježíš porušuje tradiční výklad Zákona

Do této situace přichází Ježíš se svým poselstvím lásky, které nabízí jako tvůrčí sílu pro realizaci Božího záměru se světem. Jeho pohled na Zákon a zejména na jeho výklad se značně liší od pohledu farizeů a zákoníků. Ukážeme si to na příkladě.

Začneme tím, že si přečteme kousek textu z 5. kapitoly evangelia apoštola Jana:

… Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, … a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých … Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, … řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, …“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.

Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lože a choď!‘“ (J 5,1-11).

Pro Ježíše byla tato situace zcela jasná: je tady člověk, který potřebuje uzdravit jak tělesně z jeho ochrnutí, tak i z jeho vnitřních zranění, způsobených řadou zklamání. Uzdravení je pro dobro tohoto ochrnutého, a tedy láska vede Ježíše k tomu, aby jej uzdravil. Jenomže, jak čteme, Ježíš uzdravil toho ochrnutého člověka v den sabatu, a pak mu ještě řekl, aby vzal své lože a odnesl si je domů. A v tom je náš problém.

O svěcení, případně znesvěcení sabatu Zákon říká:

„Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít“ (Ex 31,15).

Uzdravování, léčení nemocného bylo podle vykladačů Zákona prohlašováno za práci, na kterou se vztahuje zákon o sabatu. V tom je celý problém farizejské interpretace zákona. Stejně tak nosit lože, i když bylo ze slámy, lehké, prohlašovali farizeové za práci, a tedy za těžké porušení přikázání o svěcení sabatu. Takové porušení zákona bylo trestáno smrtí ukamenováním.

Ježíš se této obžalobě bránil slovy:

„Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“ (J 5,17).

Ale z hlediska farizeů zde člověk Ježíš z Nazareta, kterého tam lidé dobře znali jako schopného řemeslníka, nazývá Boha svým otcem, což farizeové prohlásili za rouhání. Takový přestupek Zákona je opět trestán smrtí:

„Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje“ (Lv 24,15-16).

Tento výklad zákona o sabatu Ježíš určitě znal, takže musel předvídat i postoj, který k jeho jednání zaujmou farizeové, o kterých zde evangelista říká:

„To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň“ (J 5,18).

Proč Ježíš riskoval svůj život?

Jestliže si Ježíš byl vědom toho, že jedná proti výkladu Mojžíšova zákona, který zastávali mocní Izraele, a že jeho jednání v řadě případů může být trestáno smrtí, proč to dělal? Proč byla ta jeho nová interpretace Zákona pro něj tak důležitá, že byl ochoten za ni položit i svůj život?

Ježíš sám o svém vztahu k Zákonu říká:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. … Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,17.20).

 My si teď ukážeme dvě takové oblasti, v nichž Ježíš naplnil Zákon.

Ježíš ukazuje Zákon v jeho plnosti jako zákon lásky

Výklad Mojžíšova zákona, jak jej podávali tehdejší židovští vykladači Zákona, tedy zejména zákoníci a farizeové, nevystihoval Boží záměr se světem. Ježíš přišel, aby lidem tento původní Boží záměr s člověkem a světem ukázal v plnosti. Přišel dát slovům Zákona novou interpretaci. Zřetelně to slyšíme z jeho výroků v Horském kázání, kde říká:

„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: … Já však pravím, že…“ (viz Mt 5,21-22; 27-28; 38-42; 43-48).

Klíč k pochopení tohoto nového výkladu starozákonních předpisů nám podává sám Ježíš, jak čteme například v Matoušově evangeliu:

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.’ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34-40).

 Zde tedy Ježíš vlastně cituje dvě přikázání platného Zákona:

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5).

„Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“ (Lv 19,18).

Tato dvě přikázání klade zde Ježíš jako normu pro výklad všech ostatních přikázání. Říká tím:

„Naplníš-li toto trojpřikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu, k bližnímu a k sobě samému, naplnil jsi celý Zákon.“

Podobně píše apoštol Pavel:

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, … (Ř 8,28).

Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš’ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.’ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona (Ř 13,8-10).

V Kristu Ježíši … rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou (Ga 5,6).

Jak jsme viděli na začátku, Zákon a Proroci představují zvěst Hospodina o jeho záměru se světem a s člověkem. Ježíš teď poukazuje na to, že tento Boží záměr spočívá v lásce mezi člověkem a Bohem a z ní plynoucí lásce mezi lidmi. Jinými slovy, člověk byl vložen do tohoto světa, aby žil v intenzivním vztahu lásky k Bohu, k lidem kolem sebe, k sobě a k celému stvoření. V tom je ono naplnění Zákona.

Člověk – Boží obraz

Bůh, který je Láska, a tedy dávání se, tvoří tak, že se sám dává, a to plně. Podle bible byl člověk stvořen k Božímu obrazu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, … (Gn 1,27).

Takže i člověku - Božímu obrazu - je dána touha dávat se. Člověk byl tedy stvořen jako ten, kdo touží z lásky a v lásce tvořit a spolupracovat na tvoření a kdo se k tomuto tvoření svobodně rozhoduje.

Současně ale člověk dostal i další touhy, např. zachovat si život a rozvíjet jej. Tuto touhu známe zejména v tom, co nazýváme pudem sebezáchovy. Tento pud žene člověka chtít pro sebe vše potřebné. Víme však, že člověk velice snadno začne chtít i něco navíc, co už tak moc nepotřebuje. Mnohdy zatouží i po tom, co patří druhému, dokonce i po tom, co ten druhý nutně potřebuje (viz problémy hladovějících a bez přístřeší). Člověk si toto jednání může uvědomovat, byl mu dán hlas, zvaný svědomí, který ho na takové jednání upozorňuje. Ale víme, že i tento hlas svědomí je možné umlčet.

Člověk odmítá Boží nabídku lásky

Člověk je volán k lásce, ale může tuto lásku také odmít­nout: a to je hřích. Hřích, to je vždycky láska špatná, láska spojená se sobectvím, anebo jednoduše odmítnutí lásky celým životem.

Hřích byl často chápán jako neposlušnost vůči nějakému „řádu“. To však podstatu hříchu nevystihuje. Vždyť i cír­kevní přikázání jsou pouze normami, které nás mají vést po cestě lás­ky. Církev nám například připomíná, že nemůžeme tvrdit, že milu­jeme Boha, že přijímáme jeho lásku, jestliže ho alespoň jedenkrát v roce nepřijmeme. Hřešit neznamená neposlouchat toto přiká­zání, znamená to, že tím, že jsme k němu lhostejní, konkrétně do­kazujeme, že nemáme v sobě lásku.

Boží záměr se světem a s člověkem je záměr lásky, a proto se může uskutečňovat pouze v lásce. Člověk, který odmítá se na uskutečňování tohoto záměru plně podílet, zasahuje Boha právě v tom, čím Bůh ve své podstatě je, v lásce. Ale Bůh se stal člověkem, a proto, jako zasahuje hřích Bo­ha, zasahuje stejně i každého člověka. Žádný hřích není soukromou záležitostí pouze tohoto hříšníka.

Všichni lidé jsme navzájem spo­jeni. Tvoříme lidstvo. Toto spojení může člověku jak prospívat, tak i škodit. Část těla, která miluje a v lásce se rozvíjí, oživuje všechny ostatní údy. Ta, která lásce překáží, ničí sama sebe a oslabuje zá­roveň celé tělo, takže každá neláska, každý hřích se týká ce­lého lidstva. A proto, když vyznáváme své chyby, vyzná­váme je před Bohem a přede všemi lidmi doby minulé i současné.

Člověk je - jak sám v sobě, tak i ve své činnosti - napojen také na celé tvorstvo. Může pro svět pracovat, budovat ho, ale může také rozvoj světa brzdit, nebo ho odvádět od jeho cílů.

Otroctví zákona

Podívejme se ještě na další důsledek odmítnutí Boží nabídky lásky. Člověk mnohokrát Boží nabídku života z jeho lásky odmítá proto, že nechce žít v závislosti na Boží lásce. Chce být zcela nezávislý na Bohu, chce sám být bohem, sám určovat, co je dobré a co je zlé.  Ale jakmile to učiní, začne požadovat na druhých, aby uznávali jeho hodnoty, aby byli závislí na něm. Vytváří pravidla, která je nutno dodržovat, zákony, jejichž porušení má za následek trest. S tím je spojen strach z trestu, pocit viny z přestoupení zákona atd. Člověk se tak pomalu ale jistě dostává do otroctví předpisů, otroctví zákona. V tomto pojetí lidského soužití získává zákon téměř absolutní moc a láska jen živoří. Zákon je neosobní, poukazuje pouze na přestupky, vzbuzuje pocit viny, ale nemůže tento pocit odstranit, nemůže uzdravit zranění, způsobená porušením zákona. Tak touha osvobodit se od závislosti na Bohu vede k otroctví lidskému zákonu. Takový je důsledek odmítnutí nabídky života z Boží lásky.

Beránek Boží

Bylo třeba, aby Ježíš Kristus „vzal na sebe“ všechny hří­chy lidí, aby mohl proti nim bojovat a zničit je. Tím, že Ježíš přijal nás všech­ny, nechal se zaplavit našimi hříchy.

„Toho, který ne­poznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21).

Ani jedna z našich vin mu není cizí, ať se jedná o naše provinění osobní, nebo o ty strašné sociální viny. Ježíš byl v Getsemanské zahradě zasažen v samém srdci své lásky, pociťoval úzkost tak velikou, že prosil svého Otce, aby ho osvobodil od tohoto tragického postavení:

Ježíš se svými učedníky přišel na místo zvané Getsemane a řekl jim: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,36-39).

Ježíš se skácel na zem a po­til se krví. Člověka však neopustil, nezapřel svoji lásku: miluji tě přese všechno, jsi můj bratr, neodsuzuji tě, na­opak miluji tě tím více, jsem s tebou … a všechno beru na sebe.

Bylo také třeba, aby Ježíš vzal na sebe všechno utrpení světa. Jak utrpení, které zakusil člověk při nepřetržitém tvoření světa, když mu chtěl dát smysl, tak i utrpení ne­smyslné, hloupé, nechutný výsledek hříchu. Znovu ho vzal na sebe a přetvořil k užitku. Protože nekonečně mi­luje všechny lidi, protože se sklání ke každému zvlášť, protože je beze zbytku přítomen svým vtělením, proto viděl, poznal a prožil všechno utrpení.

Když byl posléze přibit na dřevo kříže a visel mezi nebem a zemí, ve chvíli, kdy prožíval svou lidskou smrt, a to opět z lásky, vzal na sebe smrt každého ze svých bratří a sester. Na Kalvárii byli v něm shromážděni všichni lidé. A tehdy on, první ze všech svých bratří, v jediném velkém výkřiku podal všechno svému Otci:

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46).

Celý člověk, celé lidské dějiny, celé tvorstvo, oddělené svým hříchem od Boží lásky, tohoto jediného zdroje života, je tímto aktem znovu zaměřené na lásku směrem k Lásce věčné. A to bylo vykoupení světa! Neboť po třech dnech Otec dal znovu svému Synovi život a v něm dal život celému lidstvu. Byl to však život očištěný, obnovený v lásce, nový život, který tryská od této chvíle až do věčnosti.

Uskutečňovat vykoupení

Vykoupení je naprosto dokonalé. Všichni lidé jsou spa­seni, celé tvorstvo je obnoveno v lásce. Ježíš Kristus však nechce spasit člověka proti jeho vůli a bez něho:

„I my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykou­pení svého těla. Jsme spaseni v naději“ (Ř 8,24).

Člověk musí svou spásu od Ježíše Krista nejen přijmout, musí se na ní také podílet:

„A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spolu­dědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Ř 8,17).

Citlivý přístup Ježíše Krista, který nás nechce spasit bez nás, jde ještě dál. Právě tak, jako jsme odpovědni za plné rozvinutí tvor­stva, jsme také odpovědni za plné rozvinutí vykoupení. Je na nás, abychom nesli spásu do srdce lidstva a ves­míru. A tak vykoupení, které prožil Ježíš, „hlava“ lidského těla, musí být nyní aktualizováno den za dnem v jeho „údech“. Toto vykoupení bude účinné teprve tehdy, až se v plnosti a lásce každý z nás ztotožní se slovy:

„Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za je­ho tělo, to jest církev“ (Ko 1,24).

Naše utrpení, které doplňuje míru utrpení Ježíše Krista, je ono naše utrpení, které již Je­žíš přijal, nesl ho a obětoval, protože jsme mu ho dali zcela svobodně, a protože jsme mu ho v něm a s ním nabídli pro spásu světa.

Boj, kterým musíme neustále podstupovat, je boj proti hříchu. Ne svými vlastními prostředky, ale s Ježíšem Kristem, protože jsme již řekli, že nás Bůh nechtěl nechat samotné s naší neláskou, která škodí nám i ostatním, která nás vzá­jemně zabíjí nebo nás zraňuje. Bůh poslal svého Syna ne proto, aby nás přinutil, abychom už nehřešili - tím by nám vzal svobodu - ale proto, aby nás zbavil hříchu. Vzal ho na sebe a získal nám odpuštění. Jestliže neustále obnovu­jeme s Ježíšem Kristem a v něm jeho vykupitelské gesto, přinášíme spásu sobě i svým bratřím.

Hříchy, kterými se Ježíš Kristus zatížil, mu dnes zcela vědomě musíme dát. A abychom je mohli dát, musíme je nejprve uznat a pak vyznat, že jsme se jich dopustili s prosbou o odpuštění.

Ježíš Kristus čeká na každého člověka v kaž­dém okamžiku jeho života. Tváří v tvář Ježíši Kristu už není člověk sám, Ježíš Kristus Vykupitel je tajemně s ním. Tiše čeká, jakou odpověď dá člověk ve své svobodě na jeho lásku. A tato odpověď je základní čin víry:

„Ježíši, věřím, že tvá láska je silnější než můj hřích a než hřích mých bratří. Věřím, že neexistuje je­diný hřích, který jsi ty již nevzal na sebe. Věřím, že tvé odpuštění je již uděleno, protože tvá vítězná láska osla­bila zlo, tak jako oheň stravuje suché dřevo. Já ti dnes odevzdávám svobodně hřích svůj a hřích celé své společ­nosti. Spolu s tebou a v tobě ho dávám Otci, abych vě­domě přijal z tvých rukou nový život, život čisté lásky, který jsi na Kalvárii „navrátil celému lidstvu“. Amen

Člověk přijímá Boží nabídku lásky

Nyní si představme, že bychom tu nabídku přijali a rozhodli se žít život lásky ke každému člověku. To znamená, že pro každého člověka, kterého potkám, budu chtít jen dobro. Budu myslet na jeho potřeby. První, co nás napadne je: To je přeci nemožné, to nemohu dokázat. A hned si vybavíme tisíce důvodů, proč je to nemožné.

Ano, je to pravda, sami ze sebe, ze své síly to nedokážeme. A právě proto přišel Ježíš, aby nás ujistil, že nejsme v této své snaze odkázáni sami na sebe, a aby nám ukázal, jak toho lze dosáhnout.

V Janově evangeliu Ježíš mluví o sobě jako o dobrém Pastýři:

„Já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (J 10,10-11).

Říká, že přišel kvůli nám, abychom měli život a měli ho v hojnosti. On je zdrojem, ze kterého můžeme čerpat sílu žít tak, jako žil On, životem lásky, životem dávání a přijímání.

I my jsme v roli pastýře, i my máme dávat svůj život za ty ovečky, které jsou nám v jakémkoli smyslu svěřeny. To neznamená, že se máme nechat zabít. Dát za druhého život může znamenat, že svůj život druhým rozdávám, že tomu druhému věnuji kousek svého života, věnuji mu svoji pozornost, promluvím s ním, vyslechnu ho, připravím mu dárek a ještě mnoho dalších možností. Každá maminka v péči o rodinu dává rodině svůj život. Sílu pro uskutečnění tohoto života z lásky a pro lásku můžeme čerpat právě u Ježíše.

Kde se mohu setkat s Ježíšem

Na mnoha místech. Překvapivou a velice krásnou odpověď nám dává sám Ježíš, když vyučuje své učedníky:

„… Až přijde Syn člověka ve své slávě …; a budou před něho shromážděny všechny národy. … řekne těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.’ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, … žíznivého … pocestného … nahého … nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?’ Král jim odpoví…: `… cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili’“ (Mt 25,31-46).

Vidíme, že k tomu, abychom se setkali s Ježíšem, není nutné vynakládat veliké úsilí. On sám nás neustále hledá, vychází nám vstříc v každém ubohém, potřebném, … Chce mu pomoci a nás zve ke spolupráci. Nejde zde o to, abychom my milovali Krista v tom potřebném bližním, ale abychom prokazovali lásku tomu bližnímu spolu s Kristem a abychom i my tak naplňovali Zákon.

Ježíš plnil Otcovu vůli

Ježíš naplnil Zákon i v tom smyslu, že jako jediný člověk pravdivě splnil všechny požadavky Božího zákona, protože ve všem plnil Otcovu vůli. Svědčí o tom například jeho výroky:

„Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34);

„Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (J 5,30); 

„ jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (J 6,38).

V této souvislosti se vnucuje námitka: Pro Ježíše to bylo snazší než pro nás, vždyť on byl Boží Syn, pravý Bůh!

Ano, je pravda, že Ježíš byl Boží Syn, ale platí pro něj to, co prvotní církev vyznávala o Ježíši Kristu, jak známe z nádherného hymnu v listě Filipanům:

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka (byl jako každý jiný člověk – liturgický překlad) se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fp 2,5-8).

Tento člověk Ježíš, který „byl jako každý jiný člověk“, se plně ztotožnil s vůlí svého Otce, a proto každé jeho přání - protože to bylo přání v souladu s vůlí Otce - Otec splnil. Proto mohl Ježíš křísit mrtvé, uzdravovat nemocné, v Otcově jménu odpouštět hříchy, podávat novou interpretaci Zákona atd. Tuto jeho zkušenost s Otcem vyjadřuje i jeho odkaz učedníkům v řeči na rozloučenou:

„… Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“ (J 16,23-24).

A tento odkaz, tato Ježíšova Boží nabídka platí i každému z nás. Stačí, aby naše vůle byla vždy v souladu s vůlí našeho nebeského Otce.

Svoboda od otroctví zákonu

Židé chápali Mojžíšův zákon jako cestu ke spáse - k požehnání v každém jejich jednání, nebo jako cestu k zatracení - k prokletí každého jejich podnikání v závislosti na tom, zda člověk splnil všechna přikázání zákona, nebo zda některé z nich porušil (viz např. Dt kap. 27 a 28). Ježíš tuto základní funkci Zákona přejímá, ale nově chápe jak Zákon, tak i jeho plnění, a také spásu.

Jestliže žiji život z Boží lásky, nepotřebuji se dívat, jestli jsem dodržel nějaké předpisy. Mým jediným předpisem je chtít se dávat tomu druhému a přijímat jej takového, jaký je. Mohu tedy jednat zcela svobodně. A toto je ona svoboda, kterou nám přinesl Ježíš. Svoboda od zákona, svoboda života z lásky a pro lásku. To je dar, který nám přinesl Ježíš a který mu stál za to, aby za něj zaplatil svým životem. On, tento pravý člověk z Nazareta, žil dokonale svůj život z Otcovy lásky pro lásku k nám lidem, a ukázal nám, že i my můžeme žít takhle svůj život ve svobodě od zákona a jeho předpisů. Tak, jako Ježíš věděl, že svoboda, kterou přinesl a nabídnul lidem, přivede jej na kříž, ale přesto své poslání naplnil, tak i my bychom měli přijímat tento jeho dar ne jako cestu ke slávě tohoto světa, ale jako cestu oběti.